Nevíte co sami se sebou? Ptali jsme se za vás vývojářů lidského osudu
Rozhovor - Cesta naděje. Ne, to není název filmu, ani knihy. Tedy alespoň zatím ne. Cestu naděje tvoří velmi milý manželský pár, Iva a Miloslav Bauerovi, terapeuti osobního rozvoje anebo jak sami říkají, vývojáři osudu.
Manželé Bauerovi jsou lidé, jejichž životním posláním je pomáhat druhým. Když s nimi hovoříte, musíte si povšimnout až nakažlivého klidu, který z nich vyzařuje. Věnují se seberozvojí, osobnímu koučingu, terapii. Kam nemůže lékař, tam nastrčte Ivu a Mílu.
Vašim „povoláním' nebo spíše posláním je pomáhat lidem. Proč jste si zvolili jít touto cestou?
Míla: Nebylo to rozhodnutí, které by se stalo ze dne na den. Byl to tak zvaně běh na dlouhou trať. V roce 1994 jsem se začal cítit tak nějak prázdný. Začal jsem mít intenzivní potřebu pomáhat druhým. Chodil jsem klasicky do práce, která byla technického zaměření, rozhodně nepředstavovala duchovno, či něco, co by se alespoň náznakem blížilo mému budoucímu povolání. Náhle jsem se ocitl před volbou. Řekněme takové rozcestí. Nevěděl jsem, co dál dělat. Věděl jsem jen, že tak, jak to je, to zůstat nemůže. Ke svému rozhodnutí jsem dospěl vlastně až díky astrologickému rozboru. Tenkrát jsme zjistili, že mohu dělat prakticky cokoliv. A abych se mohl snáze rozhodnout, napsal jsem si na papír 3 možnosti a jedna z nich vyhrála. A po té cestě jdu dodnes. Pochopil jsem, že všechno, co si přejeme je v našich rukou.
Iva: U mně nastala změna po mateřské dovolené. Lámal se rok 1990, nastala doba převratu. Počítače, cizí jazyky a já jsem došla k pocitu takové méněcennosti. Sebevědomí na bodu mrazu. Do bývalé práce jsem se vrátit nechtěla. A tak jsem to riskla. Díky mým dětem, které měly v té době nějaké problémy s učením a poruchami soustředění, jsem se dostala ke kineziologii. Přišlo mi to natolik zajímavé, že jsem se začala sebevzdělávat, studovat. Vzájemně jsme se s Mílou ovlivňovali a podporovali. A možná že i díky tomu jsme to dokázali.
Začátky musely být náročné, nejen psychicky, ale i finančně...
Iva: Pokud chcete něčeho dosáhnout a jít si za svým cílem, většinou to náročné je. Byly zde jisté obavy. Strach z toho, jestli o nás budou mít lidé zájem, zda jsou na to připraveni. Co se týče financí, nestavěli jsme je na první místo. Prostě jsme šli za svým snem. A pokud chcete, hledáte možnosti. Pokud nechcete, hledáte výmluvy.
Jak na vaše rozhodnutí pohlíželo blízké okolí a rodina?
Míla: Vlastně nijak. A tak je tomu i dodnes.
Iva: U mě to bylo podobné. Řekla bych, že to byl a je neutrální postoj.
Praktikovali jste své nově nabyté zkušenosti i na své rodině? Nebo to bylo, jak se říká co je v domě, není pro mě?
Iva, Míla: Ano, byli to první klienti :-) Pracovali jsme se svými dětmi a vlastně sami se sebou navzájem. I teď, pořád. Jsme si učiteli, rádci a žáky zároveň.
Je dle vás možné, aby se seberozvoji věnoval každý?
Míla, Iva: Samozřejmě. Ale určitě záleží na mnoha faktorech. Je důležité, zda li je člověk ochotný sám pro sebe něco udělat. Zajisté hraje roli i životní postoj, styl života a nastavení myšlenek.
Budeme trošku konkrétní. Čemu přesně se tedy věnujete?
Iva: Mým hlavním zaměřením je Kineziologie One Brain. Poměrně známá a rozšířená metoda. Tím jsem vlastně i začínala. A postupem času jsem dala dohromady svojí metodu ONT, což je řešení destruktivních vzpomínek. Laicky řečeno, existují příčiny, které způsobují potíže. Při terapii hovoří vzpomínky skrze fyzické tělo. Klient může mít různé pocity (brnění, šimrání,...). A to se snažím zpracovat a dostat do klidu.
Míla: Jednoduše řečeno učím lidi jak si mohu sami pomoci. Dopodrobna bych to nyní nerozváděl, bylo by to na týden :-)
Dokážete řešit i problémy v partnerských vztazích ?
Iva: Ano, ale musí chtít oba. Pokud chce jen jeden, lze řešit jen 50%, protože pomyslné puzzle nejsou kompletní.
Jak budoucí klient pozná ke kterému z vás má jít?
Iva: Toť otázka. Roli může hrát to, zda chce klient spolupracovat spíše s mužem nebo ženou. Co je mu příjemnější. Ale pokud je v tomto kroku nestranný, většinou je to ten z nás, který zvedne první telefon. Říkáme si, že tak to má být a tak to tedy bude
A jaké jsou vaše volnočasové aktivity, zájmy?
Míla: Práce? :-) A když ne práce tak fotografování.
Iva: Můj milovaný pes Tumba. Je to vlastně spíše nežli zvíře člen rodiny. A naší společnou a nejkrásnější zálibou je šestiletá vnučka Baruška.
A váš partnerský život? Je ideální?
Míla: To nikdo neví. Co je ideální?
Iva: Jsme spolu rádi. Co Mílo?
Míla: Jsme rádi, když odjíždím na pár dní pryč :-) Ale o to raději se zase vracím.
Iva: Ano, už jsme sehraní. Víme, kdy odejít a kdy se vrátit.
Co myslíte, existuje něco jako recept na harmonické manželství?
Iva: Práce, práce, práce. Vztah je jako květina. Musíte ji zalévat, protože jinak uschne. A taky určitě vzájemná komunikace. Nemlčet. Je důležité být si navzájem oporou a podporovat se.
Míla: Vzájemná tolerance, komunikace. To je takový základní pilíř.
Je něco, co byste chtěli čtenářům vzkázat?
Míla, Iva: Život je krátký na to, abychom ho zbytečně promarnili. Každý člověk by si měl udělat čas pro sebe (procházky v přírodě, sport) a nezapomínat na své koníčky.
Kurzy a semináře http://www.cestanadeje.cz/kurz-vstup.html
Autor: Radka Sezimová
